Základní charakteristiky polovodičových nosičů náboje,-jako je schopnost přenosu, typ vodivosti a polarita fotoproudu-, se řídí vnitřní mikrostrukturou materiálu a vnějšími podmínkami.
Mobilita nosiče je klíčovým parametrem pro hodnocení výkonu organických polovodičových materiálů. Je kolektivně ovlivňována mikroskopickými fyzikálními mechanismy, včetně mezimolekulární elektronické vazby (integrály přenosu náboje{1}}), intramolekulární vibrační vazby (reorganizační energie) a parametry molekulárního vrstvení (jako je vzdálenost *r* a úhly *θ* a * *). Teoretické modely umožňují odvodit rovnice popisující anizotropii mobility, umožňující predikci extrémních hodnot mobility a jejich odpovídajících směrů. Úprava délky uhlíkových řetězců postranních-řetězců může změnit těsnost krystalového obalu, a tím zvýšit mobilitu nosiče.
U dvou-dimenzionálních van der Waalsových polovodičů může vnější tlak vyvolat Peierlsovo zkreslení, což umožňuje přepnutí typu vedení (z n-typu na typ p{2}}nebo naopak) během fázového přechodu polovodiče-na{4}}polovodič. Fototermoelektrický efekt lze využít k určení polarity nosiče; například směr vlastního-proudu řízeného fotoproudem lze pod vysokým tlakem obrátit. Kromě toho tlak významně zvyšuje optoelektronickou odezvu BiI3, což má za následek zvýšení fotoproudu o více než tři řády a rozšíření rozsahu spektrální odezvy do optického komunikačního pásma (1650 nm).
